Copyright 2017 - Obecní úřad Keblice

Grafické návrhy znaku Keblic

 

 

Stanislav Kasík

Heraldická kancelář

„Dauphin“

Roudnice nad Labem

2008

 

KEBLICE

 

Poznámky k návrhům obecního znaku

 

O TVORBĚ OBECNÍCH ZNAKŮ

Z poznání historického vývoje městských a obecních znaků lze ze skladby užitých znakových figur a dalších souvislostí odvodit pohnutky, stanovit příčiny a inspirace jejich volby. Můžeme je rozdělit do několika skupin. Vyjmenujeme jen některé.

 

Mnoho obecních znaků je odvozeno od znaků vrchností. Ať od znaku krále u měst královských, či od znaku šlechtického majitele, biskupa nebo církevní instituce u měst poddanských. Při jejich tvorbě bylo snahou navrhovatelů odlišit nějakým způsobem znak obce od znaku vlastníka. Stávalo se tak různými způsoby, jakými bylo přijetí pouhé části znaku, umenšení znakových figur, změna tinktur znakového pole či znamení, nebo doplnění další figurou nebo znamením atp.

 

Jinou skupinu tvoří znaky odvozené od přírodních podmínek. Například použitím figury kopce je charakterizováno prostředí, ve kterém obec leží. Vlnité břevno má obvykle souvislost s existencí vodního toku. Stejným způsobem vypovídá vyobrazení skály. Stromy mohou symbolizovat okolní lesy. Některá znamení ukazovala na převažující zaměstnání obyvatel. Proto se objevují ve znacích motivy zemědělské, vinařské, chmelařské, rybářské, hornické atd. Ve znacích se připomínaly i různé události.

 

Jednu z nejcennějších skupin jsou znaky ukazující užitými symboly na jméno obce. Tak jak je například jabloň ve znaku Jablonce nad Nisou, rak ve znaku Rakovníka, sova ve znaku Sovínek, či měsíc - luna ve znaku Loun. Takovým znakům se říká „znaky mluvící“.

 

Současné tendence ve tvorbě obecních znaků se přidržují již osvědčených metod a postupů. Přesto jsou některé figury pro obce bez statutu města nepoužitelné. Například hradby, jejichž fyzická existence byla vysoce ceněnou výsadou a pýchou každého města a zároveň jejich nejpřípadnějším symbolem.

 

Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky preferuje u obcí znaky jednodušší, které více odpovídají původním praktickým funkcím znaků a také významu uživatele. Podoba navrženého znaku musí bezpodmínečně být v souladu s pravidly, zásadami a uzancemi heraldiky. Nemá kolidovat se znaky již v České republice užívanými. Má být jednoznačným a nezaměnitelným symbolem konkrétní obce.

 

Z HISTORIE OBCE

Následující řádky nemají ambici být vyčerpávajícím pojednáním o historii obce. Budou zmíněny především ty skutečnosti, které mohou být pro výběr heraldických figur do znaku obce inspirující.

 

V místě dnešních Keblic je archeologickými nálezy doloženo osídlení již od doby mladšího paleolitu (mladší doba kamenná – magdalénien, 13 000 – 10 000 př. Kr.). Dokládá to nález z roku 1910 učiněný při těžbě hlíny v cihelně nedaleko Ohře, kdy v hloubce 1, 5 m byla odkryta vrstva s dřevěnými uhlíky a pazourkovou štípanou industrií, kosterní pozůstatky lovených koní, opracovaný kousek krevele a břidlicové destičky s rytinami. Nejzajímavější je tyčinkový hrot s rytinou znázorňující rybu - snad mihule říční (Karel Sklenář a kol, Encyklopedie pravěku v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002, s. 143; Oldřich Kotyza, Jan Smetana, Jindřich Tomas, Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 50; dále jen DML).

 

První zmínka o vsi Keblice v písemných historických pramenech, pochází z roku 1249. 11. 8. toho roku vydal král Václav I. v Praze listinu, kterou Janovi, synovi Herberta, měšťana z Litoměřic, prodává za sto hřiven svobodný dvůr s vinicí v Keblicích a zároveň připojuje ves Keblice k šosu města Litoměřice s ustanovením, že litoměřičtí měšťané, kteří ve vsi zakoupí pozemky, mají z každého lánu platit do královské komory ročně půl hřivny stříbra a roční úrok z celé vesnice bude deset hřiven stříbra (Codes diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus IV/1, Pragae 1962, s. 276, n. 170, dále jen CDB; Codex iuris municipalis regni Bohemiae, II, Praha 1895, s. 5, n. 4, dále jen CIM; Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, Pars IV., Pragae 1892, s. 810, n. 2083, dále jen RBM). Z uvedené listiny vyplývá, že původním vlastníkem vsi byl panovník. Listina také dosvědčuje, že se v místě pěstovala vinná réva. Shodou okolností se zachovala Janova pečeť z roku 1262 (DML, s. 137). Její popis viz níže.

 

Část vsi patřila cisterciáckému klášteru v Oseku. Listiny hovoří pouze obecně o „zboží a právech“, které v Keblicích klášteru náleží. Do klášterního držení se uvedená „zboží a práva“ dostala prostřednictvím šlechtického rodu Hrabišiců (páni z Oseka, či z Riesenburgu, zakladatelé oseckého kláštera), který je získal zřejmě výsluhou od panovníka. Uvedený vztah kláštera a Keblic vyplývá ze série listin vydaných letech 1317 - 1319 rozhodčími ve sporu kláštera v Oseku a města Litoměřic o zmíněná „zboží a práva“ v Keblicích (RBM, IV, 1892, s. 826, n. 2129, s. 827, n. 2130, s. 828, n. 2131, 2133). Spor byl vyřešen tak, že klášteru v Oseku bylo v roce 1328 přiznáno právo na keblickou rychtu a na platy (Ottův slovník naučný, XIV, 1899, dále jen OSN), a město Litoměřice mělo povinnost odvádět klášteru roční úrok. Činilo tak až do doby vlády Vladislava Jagellonského, kdy byla městem ona povinnost vyplacena (DML, s. 126).

 

Město Litoměřice bylo svrchovaným vlastníkem vsi Keblice po několik století. Ves se stala centrem rozsáhlého hospodářského celku (v závěru 19. století 600, 21 ha; OSN, XIV, 1899), ke kterému patřilo několik dalších vsí. Litoměřickými tak byla vytvořena městská hospodářská základna, sloužící nejen jako zdroj příjmů, ale také jako zdroj základních potravin pro městský trh.

 

V průběhu historie sice Litoměřice o Keblice přišly – například díky konfiskacím za účast v protihabsburském povstání v roce 1547. Tím však byla velice umenšena schopnost města udržet svůj hospodářský chod v přijatelných mezích a tak Ferdinand I. v roce 1549 zmírnil původní potrestání navrácením části městského majetku. Ve prospěch městského špitálu a kostelů byly vráceny platy z vesnic Vrbice, Nučice, Libochovany a Keblice, samotná městská obec obdržela Mlékojedy a dvory v Želeticích a Prosmykách, některé platy, cla a mýta. Hospodářské poměry města Litoměřice se zkonsolidovaly natolik, že to bylo schopno odkupovat své bývalé statky prodané či ztracené v minulosti – tak v roce 1559 koupilo město od Oldřicha Dubanského z Duban Píšťany a Pokratice (OSN, XVI, 1900).

 

Druhá pohroma pro Litoměřice přišla po bitvě na Bílé hoře, kterou bylo ukončeno české stavovské povstání. Keblice, společně s dalšími vesnicemi, byly městu konfiskovány. Z Litoměřic bylo donuceno k odchodu do exilu velké množství měšťanů. Mezi nimi také Václav Nosidlo z Geblic. Ten byl potomkem litoměřického měšťana Václava Nydrocha, který v roce 1484 držel „mlýniště Hanutické“ na Ohři u Kopist. V roce 1504 se poprvé píše z Keblic. Zřejmě jeho synem byl Martin Nosidlo, kterému král Ferdinand I. v roce 1542 udělil erb a povolil používat přídomek „z Geblitz“ (z Keblic; August von Doerr, Der Adel der böhmischen Kronländer, Prag 1900, s. 19). Udělený erb je popsán níže. Osud Keblic se nakonec opět spojil s Litoměřicemi po té, co město se podrobilo Obnovenému zřízení zemskému z roku 1627 a přistoupilo na katolickou víru. Město Litoměřice bylo vrchností v Keblicích až do roku 1850, kdy dosud vrchnostenskou správu nahradila správa státní zřízením okresních soudů, okresních, městských a obecních úřadů.

 

O JMÉNU

Jazykovědci činí o významu jména obce Keblice následující výklad: „Prvotní tvar Keblice = ves lidí Keblových, dnes bychom řekli Kbelových. Příjmení Kbel vzniklo z appelativu kbel „Kübel“… (Antonín Profous, Místní jména v Čechách, II, Praha 1949, s. 219). „Kübel“ znamená německy „kbelík“ – přeneseně „vědro“. Výklad počítající s odvození od základu „kobyla“ je nutné odmítnout (tak text O Keblicích na OÚ, na základě výkladu J. R. Tesaře, Litoměřicko I-III, Obraz vlastivědný, Lovosice 1926 – 1931).

 

O PEČETI JANA HERBORTOVA

V roce 1262 byla vydána listina, kterou litoměřičtí kmeté a přísežní potvrzují dohodu litoměřického měšťana Jana (syna Herbortova) s doksanským klášterem. Pečeť je ve tvaru mandorly s opisem + SŸ IONISŸFILIIŸGHERBERTI (možná nikoliv přesné čtení od SK). V pečetním poli znamení lilie, místo horního prostředního listu vyrůstá liliové žezlo (tyčka zakončená horní polovinou lilie), držené dvěma přivrácenými ptáky s odvrácenými hlavami, stojícími na horním okraji listů lilie (DML, s. 137, zde vyobrazení). Uvedená pečeť patří k nejstarším známým soukromým, nešlechtickým pečetím. Znamení v pečetním poli není možné vnímat jako erb, či znak, ale jako pouhé znamení. Ovšem znamení, které je svým způsobem výtvarně výjimečné a na soudobých pečetích nevídané.

 

ZNAK CISTERCIÁKŮ

Klášter v Oseku osazený mnichy cisterciáky byl soukromou fundací Slávka z rodu Hrabišiců, předků pánů z Oseka, či podle nedalekého hradu pánů z Riesenburka. Klášter byl založen v letech 1197 – 1199 při románském kostele sv. Petra a Pavla s rodovou hrobkou. Řád cisterciáků má jméno od latinské transkripce pojmenování místa nedaleko Dijonu v Burgundsku, které se nazývalo Citeaux. Klášter v Citeaux se stal mateřským klášterem, z kterého se řád rozšířil do celé Evropy. Prvním řádovým klášterem v Čechách byl klášter v Sedlci u Kutné Hory založený v roce 1142. Klášter v Oseku byl osazen mnichy z Waldsassen po nezdařeném pokusu založení opatství v Mašťově šlechticem Milhostem. Řád cisterciáků užíval znaku, který ukazuje na jejich francouzský a burgundský původ - v modrém štítě posetém zlatými liliemi modro-zlatě pětkrát kosmo dělený a červeně lemovaný štítek (Luděk Jirásko, Církevní řády a kongregace v českých zemích, Strahov 1991, s. 46 n.). Modrý štít a lilie ukazují k francouzským králům a štítek vyobrazuje znak původních burgundských vévodů (Franz Gall, Österreichische Wappenkunde, Wien, Köln, 1977, s. 152). Jednotlivá řádová opatství užívaly specifických znaků. Osecký opat a konvent používali ve znacích rakev podloženou zkříženými berlami, po stranách hlavic jsou lilie a mezi nimi mitra (u konventu polovina Panny Marie) pod rakví kříž s písmeny MORS mezi rameny (Ferdinand Maděra, Heraldické památky regionu Teplice, Teplice 2001, s. 69 n).

 

O ZNAKU MĚSTA LITOMĚŘICE

Město Litoměřice mělo vztah ke Keblicím od samého počátku poznatelných dějin vsi a bylo jejím dominantním historickým vlastníkem po dobu šesti století. Jde o mimořádně dlouhou dobu a na jiných místech téměř nevídanou. Znak odpovídá popisu: v červeném štítě český lev vyrůstající z cimbuří stříbrné kvádrové hradby, v níž je otevřená brána s vytaženou zlatou mříží a otevřenými zlatými vraty na černých závěsech (Jiří Čarek, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 229).

 

O ERBU NOSIDLŮ Z KEBLIC

V roce 1542 udělil král Ferdinand I. Martinovi Nosidlovi predikát z Keblic a erb, který lze popsat jako červeno-modře polcený štít s modro-zeleně polceným vinným hroznem (August Sedláček, Českomoravská heraldika II., Praha 1925, s. 545).

 

 

NÁVRHY ZNAKU

Znak č. 1 – V červeném štítě lilie s liliovým žezlem na místě prostředního listu, drženém dvěma přivrácenými ptáky s odvrácenými hlavami a stojícími na listech lilie, vše stříbrné.

Znamení je inspirováno pečeti Jana, syna Herbortova, s nímž je spojena první zmínka o vsi Keblice v historických písemných pramenech. Barevnost znaku vychází z barevnosti znaku města Litoměřice, jako dominantního historického vlastníka obce.

 

Znak č. 1A – V červeném štítě lilie s liliovým žezlem na místě prostředního listu, obojí zlaté, drženém dvěma stříbrnými přivrácenými ptáky s odvrácenými hlavami a stojícími na listech lilie.

Variantní návrh k předchozímu tím, že lilie je zlatá. Tím je poukázána na druhého historického vlastníka obce – cisterciácký klášter v Oseku.

 

Znak č. 2 – V červeném štítě se stříbrnou cimbuřovou patou lilie, na místě středního listu liliové žezlo a dva odkloněné obilné klasy, každý s listem, vše zlaté.

Barva štítu a cimbuřová pata nacházejí inspiraci ve znaku města Litoměřice. Lilie a žezlo mají oporu v pečeti Jana, syna Herbortova, s kterým je spojena vůbec první zmínka o obci Keblice v historických písemných pramenech. Barva lilie ukazuje na klášter v Oseku, který byl vlastníkem části vsi ve 14. století. Obilné klasy připomínají, že Keblice byly centrem rozsáhlého hospodářského statku města Litoměřice.

 

Znak č. 3 – V zeleno-červeně polceném štítě polovina stříbrného, korunovaného, dvouocasého lva se zlatou zbrojí, držící v pravé tlapě vztyčený obilný klas s dvěma odkloněnými listy a v levé tlapě svěšený vinný hrozen na stopce se dvěma listy, obojí zlaté.

Lev má oporu ve znaku města Litoměřice, které bylo vlastníkem Keblic šest století. K litoměřickému znaku se vztahuje červená polovina štítu. Zelená je barva venkova, přírody a zemědělství. Zelená tak souvisí se zlatým klasem jako symbolem rozsáhlého vrchnostenského panství se sídlem v Keblicích a vinným hroznem jako s odkazem na historické vinice, které jsou připomínány vůbec v prvním zmínce o obci v historických písemných pramenech.

 

Znak č. 4 – V červeno-zeleně polceném štítě stříbrné vědro se zlatými obručemi, z kterého vyrůstá liliové žezlo mezi dvěma obilnými klasy, každý s odkloněným listem, vše zlaté.

Vědro je do jisté míry možné vnímat jako mluvící znamení ve vztahu k názvu obce. Stříbrná tinktura a červená barva štítu mají oporu v barvách města Litoměřice, historicky dominantního vlastníka vsi Keblice. Zelená je barvou venkova, přírody a zemědělství, na které ukazují i zlaté klasy, symbolizující, že Keblice byly centrem litoměřického městského hospodářského statku. Žezlo je připomínkou Jana, syna Herbortova, s kterým je spojena první zmínka o obci.

 


 

 

Stanislav Kasík